Smrt v trolejbusu plném včel aneb Přes dvě stovky žihadel

Text Marka Valiny z knihy detektivek nakladatelství Naše Vojsko o tragické nehodě bývalého pardubického trolejbusu
Text objevil a naskenoval J. Arazím, webmaster ho jen převedl do této podoby
Podle pamětníků se jedná o reálnou událost, stala se však dříve, asi v roce 1984.

Ten případ skončil úplně obyčejně, zastavením trestního stíhání, neboť nebylo prokázáno, že by skutek byl trestným činem, a nebyl ani důvod k postoupení věci. Popis skutku v zastavujícím usnesení vyšetřovatele okresní správy SNB v Pardubicích, datovaném někdy v srpnu roku 1987, byl úplně obyčejný. Ošklivou „zdeúřední" češtinou se ve výroku psalo, že vyšetřovatel zastavuje trestní stíhání ve věci dopravní nehody, k níž došlo 25. května 1987 na silnici II. třídy v úseku mezi obcemi Holice v Cechách a Časy, okres Pardubice, tím, že se zde střetl trolejbus, vlečený na tyči a řízený Vladimírem Kuncem, přičemž vlečné vozidlo Tatra 148 řídil Karel Zajíc, s protijedoucím traktorem typu ZT 56 45 s vlekem, přičemž v důsledku náhlé změny směru jízdy došlo k převržení vlečného trolejbusu a usmrcení v něm sedícího řidiče Vladimíra Kunce, který nehodu zavinil nesprávným řízením vlečeného vozidla.
Tečka, konec.

ilustrační fotka - tak nějak vypadá trolejbus přestavěný na včelín

A přece je ten příběh složitější a měl řadu právních i psychologických aspektů. A kromě toho jsou tu také aspekty filozofické. Je člověk nadřazen zvířeti? Co zvířeti, hmyzu? Je obrana zvířete přiměřená? Všechno přece mohlo být jinak, než je ve spisech. Případ je skutečný a lidská spravedlnost může postihnout. Jen lidské jednáni... A to ještě jen některé. Podívejme se na ten případ blíž.
„Poslouchej, Láďo," rozděloval agrotechnik při ranním nástupu práci, „dneska je třeba konečně přetáhnout včely na kopec. K aleji. Jednak kvetou stromy, jednak pokvetou řepka a hrách a směska a vůbec, je to třeba i kvůli tem včelám. .Já? Proč já? Víš, že ty hnusný mouchy nemám rád. Bojím se jich. A ten krám...,' hodil hlavou k pojízdnému včelími, který byl přestavěn z vyřazeného trolejbusu, „řídí se to jako zaoceánskej tanker za bouře. Nemá to posilovače, nadřu se jak vůl a ještě mě štípne včela..."
„Neštípne, když nebudeš kouřit! To nemají včeličky rády. A vůbec, za chvíli jsi zpátky..."
„Krucinál, že jsem se nehodil marod," huhlal Kunc. „A kdo mě potáhne?"
„Franta Klimeš se stoosmactyřicítkou. Ono to má přece jen váhu - je tam osmadvacet včelstev. Tak pozor na to, to je hodnota!"
„No, ještěže tak. Traktorem bychom se tam táhli půl dne," smířil se nakonec řidič Kunc se svým osudem a šel se podívat na včelín.
„Mouchy zatracený," mával preventivně rukama, když se blížil k pojízdnému včelínu. „To musí potkat zrovna mě! Doufám, že je zavřeš," obrátil se na včelaře, který připravoval včelín k přepravě.
„To víš, že jo. A nemávej rukama, nedráždi je. A hlavně jim nenadávej. Včely jsou tvorové boží, jako každej poznají, když je někdo má rád a když je někdo rád nemá. Podívej...," natáhl ruku a u jeho prstů se v paprscích jarního slunce zlatě míhaly včely, přibližovaly se k nim, dotýkaly se jich a zase odlétaly v zlatožlutém tanci, který jako by byl tančen na počest jejich pána.
„Viděls? Nesmíš se bát .a musíš na ně být hodný. Pak ti neublíží. Tím tancem si spolu povídají, dorozumívají se, ukazují si, kde je pastva a všechno." „Prosím tě, nekecej, že ty hloupý mouchy spolu mluví?" mávl rukou Kunc. „Vždyť mají hlavičku menší než špendlík Jak by se jim do toho mohl vejít nějaký mozek?"
„To já nevím," pokrčil včelař rameny. „Povídají si tancem, mluvit samo sebou nemůžou, ale to hluchoněmí taky ne, a přece se domluví posunkovou řečí."
„No jo, tak tedy jo," zavrtěl hlavou Kunc a šel shánět řidiče vlečného vozu. Zatímco těžká tatrovka nacouvávala k bývalému trolejbusu, u něhož včelař zavíral česna, připravil si Kunc vlečnou tyč. Vzal si na to rukavice a s gustem připlácí na hřbet ruky včelu, která se tam snesla, pomýlena jasně žlutou barvou kůže nových rukavic. „To víš, že jo, mrcho, tuhle kůži žihadlem neprobodneš," odplivl si. To, že nad ním podrážděně zabzučely další dvě včely, nevnímal. Nevnímal také, jak se včely slétly do sloupku, jak povlávají na místě, jak tančí, ale že jejich tanec postrádá onu ladnost a velebnost, jako když tančily nad včelařem. Konečně vlečná tyč dosedla do oka a byla připevněna kolíkem, z výfuku tatrovky se vyvalil kouř, jak motor zatúroval, a konvoj dvou těžkopádných vozidel se vydal na cestu. Kabina řidiče bývalého trolejbusu byla od úlů uvnitř oddělena dřevěnou přepážkou. Sám trolejbus byl trolejbusem už jen podle jména. Motory ani vzduchotechniku neměl, volant byl vyměněn za volant ze staré stojedenáctky, který připomínal spíš kormidelní kolo, protože kroutit řízením těžkého vozu bez posilovačů už vyžadovalo nějakou sílu. Musel být vlečen na tyči, protože brzdy neměly vzduch, fungovala jen ruční brzda, která působila na zadní kola - problematicky, protože lanové převody nemohly nikdy vyvinout sílu, která by kolos naložený včelami ubrzdila. Kunc stáhl okénko kabiny a zapálil si cigaretu. Zahlédl ještě vyčítavý včelařův pohled, ale jen se usmál. Co na tom, že si zapálí. Kvůli tomu se snad včely nezblázní. Tabákový dým pronikal škvírami přepážky do uličky mezi úly a ve skřípění nenamazaného podvozku a vrzání přepážek úlů nemohl Kunc slyšet nespokojený šum včel, kterým se převoz za těchto podmínek nijak nelíbil.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy vyjížděl pojízdný včelín z brány JZD, na poli jiného družstva pojížděl traktor s valníkem vedle strojní sekačky, která chrlila na ložnou plochu jetel. Bafání obou strojů přehlušovalo jak zpěv skřivánka, který přestal být nezbytným atributem popisu zemědělských prací snad právě proto, že už jej není slyšet, tak samozřejmě i jiné zvuky. Třeba bzučení hmyzu. Kdo by si všímal, že nad polem prolétlo několik včel. Včely, jak známo, vysílají průzkumnice, které hledají pastvu, ale jetelové pole je doménou čmeláků. Včely se mihly vzduchem v květnovém slunci a letěly jinam. Mezitím valník naložený krmením kolébavě odjížděl na silnici. Ke kravínu, kam mířil řidič, to bylo dva tři kilometry. Konvoj tatrovky a trolejbusu byl skryt za kopcem a za zatáčkou, ale fyzikální zákonitosti velely, že tato vozidla se potkají. Tatrovka funěla do mírného vršku, její řidič krátce dvakrát zatroubil. To znamenalo prudší zatáčku vpravo. Trojí zatroubení vlevo. Jedno delší zatroubení - pozor, brzdím. Znamení smluvená už dávno.
Kunc pevněji sevřel volant a otevřeným okénkem vyhodil oharek cigarety. Nezpozoroval, že týmž okénkem vlétla dovnitř včela, teprve když se mu mihla před obličejem, pustil levou rukou volant a začal se ohánět, aby včelu vyhnal. Včelí let nabyl na rychlosti. „Já tě," nahnul se Kunc pod sedadlo, kam předtím položil své pracovní rukavice. Nechtěl včelu zabit holou dlaní, bál se žihadla. Včela, která narážela o přední sklo, usedla. Ted je vhodná chvíle! Napřáhl rukavici a pleskl do prázdna. Včela o zlomek vteřiny dřív odlétla, vztekle zabzučela a zmizela za jeho hlavou. Ucítil ji ve vlasech na zátylku, zamotávala se tam. „Panebože, teď mě bodne," pomyslel si Kunc a na chvíli strnul. Právě v tu chvíli, kdy mu záď tatrovky začala mizet doprava, kdežto on držel volant pořád v poloze přímo. A právě v té chvíli, kdy příď bývalého trolejbusu překračovala bílou dělicí čáru, objevil se v protisměru traktor s valníkem jetele. A v témže okamžiku dostal Kunc žihadlo do zátylku. Bodnutí nevnímal. Vnímal, že se sune přímo na obrovské zadní kolo těžkého traktoru. Vši silou zatočil volantem vpravo. Musí se vyhnout! Musí! Náraz na pneumatiku přece jen ztlumil, ale o to prudčeji se pohnul trolejbus ve směru stočených kol. Vektory sil o mnoha tunách se složily tak, že trolejbus vybočil náhle doprava až příliš, jeho pravé přední kolo najelo na měkkou krajnici, rozbahněnou předchozími několikadenními dešti, zabořilo se do ní a trolejbus nezadržitelně směřoval do příkopu. Řidič vlečné tatrovky nepozoroval, co se stalo, a stovky koňských sil jeho dieselová motoru překonávaly odpor naklánějícího se vozidla tak dlouho, až trolejbus s žuchnutím dopadl na bok..

Plechy obklopující kabinu řidiče se roztrhly a vtáhly pod sebe Kuncovu nohu, zakously se do ni jako čelisti ocelového žraloka, zapraštěla kost a přední kolo se rozsypalo na drobné kousky. To už ale souprava stála. Kunc polovypadl otevřeným oknem a cítil, jak dřevěná přepážka za ním vibruje náporem miliónů včelích těl. Dřevo v tu chvílí povolilo pnutím a do prostoru řidičovy kabiny se vyvalil černý mrak zuřících včel. „JežÍsikriste! Včely!" zbledl řidič tatrovky, který se šel podívat, co se děje, a obrátil se k řidiči traktoru, který zastavil a seskočil ze svého stroje.
„Máš něco? Vodu? Dmuchavku, plyn, něco?" křičel na traktoristu Klimeš.
„Já? To máte mít vy. Je to uvnitř, ve včelíně!"
„Tak pro to vlez, ty chytrej' odsekl mu Klimeš. „Nasedni na traktor, já ti odpojím valník, a ujížděj pro pomoc. Ať pošlou záchranku. A včelaře Já se ho pokusím dostat ven..." Obličej a celé tělo řidiče Kunce bylo pokryté černohnědým a zlatavým kobercem včel, které Klimešovi nedovolily ani se přiblížit. Zkusil zahalit si hlavu košilí a skočil si do vozu pro rukavice, ale zjistil, že Kuncem nehne. Noha byla pevně zaklíněná kdesi pod vozem. Za pár minut bylo naštěstí slyšet sirénu sanitního vozu.
„Sakra, včely! Co s tím?" otočil se na lékaře ošetřovatel.
„Máme tam nějaký sprej, ne? Nebo éter. Rychle se odpařuje, ochladí je to a na chvíli ztuhnou..." rozhodl lékař, Ukázalo se, že je to dobrá rada. Posádka záchranky sice inkasovala pár žihadel, ale Kunce se nakonec přece jen podařilo vytáhnout. Byl v bezvědomí, zlomená noha těžce krvácela. Lékaři začali několikahodinový boj o jeho život. Monitor na operačním sále několikrát přešel do varovného pískání a ukazoval rovnou čáru srdeční Činnosti, několikrát srdce začalo znovu pracovat, ale po pěti hodinách od nehody se zastavilo nadobro. Při pitvě napočítali v těle Vladimíra Kunce dvě stě padesát žihadel. Skutečný počet byl pravděpodobně daleko vyšší, protože některá žihadla uvízla v oděvu, Í když jed vypustila pod pokožku, některá se vylomila při léčebné manipulaci. Minimální smrtelná dávka podle znalců patologů a podle nestora soudního lékařství prof. Tesaře je sedmdesát žihadel, pět set žíhadel pak nepřežije nikdo. Minimální dávku tedy překročil Kunc nejméně třikrát.
Jedno malé bodnutí ve vlasaté části hlavy bylo možná přehlédnuto, možná ne. V žádném případě jej nebylo možno odlišit od bodnutí po nehodě. Brzdné stopy po nehodě i výpověď obou přeživších řidičů vedla vyšetřovatele k závěru, že za Kuncovu smrt nikdo z nich neodpovídá. Nevěnoval dostatek pozornosti řízení, protože nereagoval včas na změnu jízdy, ačkoli na ni byl signálem upozorněn, uzavřel vyšetřovatel odůvodnění usnesení, jímž trestní stíhání ve věci zastavil. Něco takového, jako je malá pozornost k živým tvorům, malá pozornost ke včelám, v dopravní vyhlášce nestojí. I kdyby stálo, jak to prokazovat? Podle objektivních zjištění Kunce zabily včely a mohl si za to sám. Včely přece nemyslí a nemohly vědět. Že je jim špatným pánem. Nebo mohly? Kdo ví?

 

aktualizace této stránky: 27.10.2007 , http://www.trolejbus.cz