29. srpna 2009 - Vydloubnutí Sanosu z hnízda v DOM a jiné návraty
Včera, dne 28.8.2009 se úderné skupině PL (krizový řidič Sanosu), Lp (krizový řidič 311) a V. hrabě CH. (tragický řidič tahače) podařilo vydloubnout z doupěte letního spánku dva historické trolejbusy. Oba vozy stály v hale bývalé firmy DOM, kam zajely dne 22.6.2009 v úprku před postupující plynofikací vozovny DP. Do haly zajely popředu slalomem skrze troje uzoučká vrata. Pro výjezd bylo slíbeno, že budou k dispozici výjezdová vrata na protější straně, za nimiž byl toho času naskládán jakýsi stavební materiál. Před čtením následujícího textu si pro jeho lepší pochopení doporučuji otevřít v novém okně tuto fotogalerii s fotodokumentací akce. (Při podržení myši nad náhledy fotek spatříte popisky k fotografiím, z technických důvodů jsou popisky malinko zkrácené proti originálu.)
Dvůr vozovny dostal přes prázdniny místy nový asfalt, díry po plynofikaci již byly zaceleny, a proto se všechny vozy dočasně odstavené v zapůjčené boudičce mohly vrátit domů. Jako poslední halu opustily historické exponáty číslo 311 a 329.
Po otevření výjezdových vrat na protější straně haly jsme zjistili, že slib o odklizení stavebního materiálu byl dodržen. Za vraty však bylo k dispozici jen cca 6 m volného prostoru a za ním se vypínala další stavba. Představa výjezdu kloubového trolejbusu slalomem vzad nám vháněl vrásky do čel, a to i Petráskovi, který jako jediný z nás by byl takovou šílenost schopen zvládnout.
Vymysleli jsem tedy plán B, který spočíval v tom, zkusit Sanos v poloprázdné hale otočit a vyjet popředu. Problémem byly podpěrné sloupy střechy, mezi kterými se kvůli nízké výšce dalo projet jen úplně vpředu mezerou širokou asi 3 m, což při plném rejdu kloubáku nebude legrace. Pak naše zraky padly na boční vrata, kterými do haly vcházely železniční koleje, což vlastně nebyly ani tak koleje železniční, jako spíš koleje pro přesouvání vozíku s kontejnery. Z haly vedly do šturcu na nízké rampě, kterou by snad šlo s plně nafoukaným Sanosem sjet. Nejprve ale musel zmizet trolejbus 311, který tato vrata blokoval. Odjedeme s třistajedenáctkou a pak budeme řešit, jak otevřeme motorová roletová vrata, když v hale nikde není zapnutá elektřina. A to bude plán C.Trolejbusu 311 se v hale evidentně líbilo a svůj nesouhlas k odjezdu dával najevo tím, že ho starý tahač, dnes již výcvikové vozidlo autoškoly, musel nafukovat skoro tři čtvrtě hodiny. Po přepočtu na poměry u Sanosu nám vycházelo, že kloubový trolejbus budeme tímto tahačem foukat až do večera. V deset dopoledne tahač mercedes stejně musel nastoupit na cvičné jízdy s žáky, takže jsme se dohodli, že po odvozu 311 zkusíme přivézt tahač nový. Trolejbus 311 byl zapřáhnut a pozadu vytažen slalomem ven, což se podařilo hned napoprvé a bez opravných manévrů. Řidič postupně sklápěl a odklápěl zrcátka a za chvíli byla souprava venku na slunci. A to vše s volantem, k jehož ovládání bylo potřeba síly podobné jako k roztáčení hodně zarezlého žentouru. Řidiče trolejbusu však chválit nemusíme, protože to pro něho byla běžná rutina.
Souprava tahač + 311 se vydala na cestu dlouhou několik set metrů do vozovny. Cestou se v podstatě nic zvláštního nestalo, pokud pomineme malou příhodu se zakufrováním do kolejiště seřaďovacího nádraží ČD. Lokomotiva naštěstí žádná nejela, takže couvání mezi pákami přestavníků výhybek zpět na silnici bylo docela osvěžující. Trolejbus byl odpojen na 8.stopě, kde se po nasazení sběračů radostně a v mžiku dofoukal a dal si jedno kolečko okolo vozovny. Při té příležitosti bylo zjištěno, že po dobu stání se na voze nic neporouchalo, jedině snad malá drobnost by mohla být uvedena, a to, že jízdní i brzdový pedál mají nyní oba shodnou funkci. Při našlápnutí libovolného z nich se totiž trolejbus prudce rozjíždí vpřed. Ale když o tom řidič ví, není co řešit.
Do haly DOM se posádka VCH + Lp vrátila již s novým tahačem, který je v kohoutku mnohem vyšší a mezi zrcátky i širší. Poté, co bylo zjištěno, že nedokážeme zprovoznit vzduchový vývod na předním nárazníku, zacouval tahač k přední části Sanosu, byly připojeny hadice do fungujícího zadního portu a k našemu zděšení bylo všech 12 vzduchojemů trolejbusu plných za několik minut. Mezitím se do haly dostavili pracovníci majitele této stavby, aby tam odstavili nákladní vůz, čím způsobili neproveditelnost plánu B, avšak zprovoznili elektrické rozvody a my mohli otevřít boční vrata patřící k plánu C. Teď už jen zbývalo odvézt řadu dřevěných palet, na kterých byly betonové tvárnice. Vedoucí dopravy nastartoval dispečerský růmstr a odjel to zařídit. A opravdu, asi za 5 minut se dostavil čtyřkolový bagřík typu bobek patřící našim hostitelům. Řidič nejprve lamentoval, že k odvezení palet potřebuje sundat nakládací lžíci a dojet si pro vidle, což bude trvat dlouho, ale pak řekl, že by to mohl zkusit i jinak a během chvilky všechny palety před sebou odtlačil na bok jako sáňky. Ale to už přijížděl vysokozdvižný vozík z Dopravního podniku s růmstrem v zádech. Práce pro něj už nebylo. Kdo za námi poslal cizího bobka, to se už asi nedozvíme. Ještě jsem zapomněl dodat, že před tím vším do naší skupiny přibyl také další pracovník denního ošetření, který v nestřežené chvíli zprovoznil na tahači pro nás již v té chvíli nepotřebný přední vzduchotlaký výduch. Přesněji řečeno: zprovoznil a zmizel tak rychle, jak se objevil.
Sanos zapřažený za prdélku se pomalu začal objevovat ve vegetací zarostlém bočním otvoru haly a nerovnosti kolejové rampy mu opravdu žádný problém nepůsobily. O tahač jsme se ale trochu báli, proto jsme jej nechali vyjet zadními vraty a výjezdový manévr trolejbusu dokončit tažením za předek, který se již dostal na rovnou plochu. Že se při výjezdu úzkými vraty Sanos pohyboval v oblouku, přitom se pohupoval ze stany na stranu a zdivo haly na obou stranách téměř olizoval, nebudu snad ani psát, protože takovéto manévry se v režii Petráska stávají nudným divadlem, o kterém každý ví, že dopadne dobře.
Sanos dorazil do vozovny trochu netypicky bočními vraty z Pražské ulice, což mu umožnil pracovník správy budov opatřený příslušnými klíči a sedící na nevyužitém vysokozdvižném vozíku, kterémužto prostředku se v DPmP odnepaměti, nevím proč, říká Bublifuk. Po nasazení na dráty se kloubový trolejbus rozjel vlastní silou a uvelebil se na svém místě na 11.stopě. Trolejbus 311 chvíli počkal, až odejdou zedníci dodavatelské firmy, a drze se zasoukal do klece, aby zde dohlížel na dokončení obezdívacích prací. Příští týden se podrobí proceduře, kdy se mu pokusíme rozehnat jeho laškovné pedálové manýry. Příčina závady již byla identifikována.
Pro úplnost je třeba doplnit, že návratové proceduře se nedávno (ve výroční den 21.8.2009) podrobil také trolejbus 353, který trávil léto ve známých trolejbusových lázních Černá za Bory, kde se mu od 8.6.2009 v hangáru mezi kombajny dostalo kromě finálního nového laku i vyhojení starých plechových bebíček. Sehrané trio PL, Lp a MM přijelo tentokrát s montážním vozem vrchního vedení a bez jakékoliv zápletky vůz dovleklo na točnu Pardubičky. Ani ty vosy, které mají hnízdo přímo ve vratech, za kterými trolejbus stál, nevyletěly ven a jen ospale vše sledovaly namačkané v kovovém otvoru. V bývalém JZD na nás nepadaly ani oblíbené automatické závory, jelikož byly díky uraženému čidlu umrtveny. Pravděpodobnost toho, že trolejbus vlečený z Černé za Bory při odpřahování u nástupní stanice točny v Pardubičkách zablokuje vjezd na dvorek rodinného domku právě v okamžiku, kdy do něj bude chtít ve směru od centra zajet autem jeho majitelka, je téměř rovna nule. Přesto však k této příhodě došlo. Té paní se ještě jednou omlouváme a jsme rádi, že vše zvládla s trpělivostí a nadhledem, byť na několik minut ne vlastní vinou téměř ucpala provoz v protisměru. Trolejbus 353 pak vlastní silou a bez zaváhání odjel do vozovny, kde mu bylo umožněno zaparkovat v hale TÚ-Tr vzadu na druhé stopě vedle zvedáku. Za volantem se při této krátké jízdě vystřídali PL i Lp, čímž si alespoň trošku v tento neradostný den radostně zašotoušili.
S pozdravem Lp (velice decentní úprava textu JR)
Kliknutím na náhled otevřete fotogalerii
Dvůr vozovny dostal přes prázdniny místy nový asfalt, díry po plynofikaci již byly zaceleny, a proto se všechny vozy dočasně odstavené v zapůjčené boudičce mohly vrátit domů. Jako poslední halu opustily historické exponáty číslo 311 a 329.
Po otevření výjezdových vrat na protější straně haly jsme zjistili, že slib o odklizení stavebního materiálu byl dodržen. Za vraty však bylo k dispozici jen cca 6 m volného prostoru a za ním se vypínala další stavba. Představa výjezdu kloubového trolejbusu slalomem vzad nám vháněl vrásky do čel, a to i Petráskovi, který jako jediný z nás by byl takovou šílenost schopen zvládnout.
Vymysleli jsem tedy plán B, který spočíval v tom, zkusit Sanos v poloprázdné hale otočit a vyjet popředu. Problémem byly podpěrné sloupy střechy, mezi kterými se kvůli nízké výšce dalo projet jen úplně vpředu mezerou širokou asi 3 m, což při plném rejdu kloubáku nebude legrace. Pak naše zraky padly na boční vrata, kterými do haly vcházely železniční koleje, což vlastně nebyly ani tak koleje železniční, jako spíš koleje pro přesouvání vozíku s kontejnery. Z haly vedly do šturcu na nízké rampě, kterou by snad šlo s plně nafoukaným Sanosem sjet. Nejprve ale musel zmizet trolejbus 311, který tato vrata blokoval. Odjedeme s třistajedenáctkou a pak budeme řešit, jak otevřeme motorová roletová vrata, když v hale nikde není zapnutá elektřina. A to bude plán C.Trolejbusu 311 se v hale evidentně líbilo a svůj nesouhlas k odjezdu dával najevo tím, že ho starý tahač, dnes již výcvikové vozidlo autoškoly, musel nafukovat skoro tři čtvrtě hodiny. Po přepočtu na poměry u Sanosu nám vycházelo, že kloubový trolejbus budeme tímto tahačem foukat až do večera. V deset dopoledne tahač mercedes stejně musel nastoupit na cvičné jízdy s žáky, takže jsme se dohodli, že po odvozu 311 zkusíme přivézt tahač nový. Trolejbus 311 byl zapřáhnut a pozadu vytažen slalomem ven, což se podařilo hned napoprvé a bez opravných manévrů. Řidič postupně sklápěl a odklápěl zrcátka a za chvíli byla souprava venku na slunci. A to vše s volantem, k jehož ovládání bylo potřeba síly podobné jako k roztáčení hodně zarezlého žentouru. Řidiče trolejbusu však chválit nemusíme, protože to pro něho byla běžná rutina.
Souprava tahač + 311 se vydala na cestu dlouhou několik set metrů do vozovny. Cestou se v podstatě nic zvláštního nestalo, pokud pomineme malou příhodu se zakufrováním do kolejiště seřaďovacího nádraží ČD. Lokomotiva naštěstí žádná nejela, takže couvání mezi pákami přestavníků výhybek zpět na silnici bylo docela osvěžující. Trolejbus byl odpojen na 8.stopě, kde se po nasazení sběračů radostně a v mžiku dofoukal a dal si jedno kolečko okolo vozovny. Při té příležitosti bylo zjištěno, že po dobu stání se na voze nic neporouchalo, jedině snad malá drobnost by mohla být uvedena, a to, že jízdní i brzdový pedál mají nyní oba shodnou funkci. Při našlápnutí libovolného z nich se totiž trolejbus prudce rozjíždí vpřed. Ale když o tom řidič ví, není co řešit.
Do haly DOM se posádka VCH + Lp vrátila již s novým tahačem, který je v kohoutku mnohem vyšší a mezi zrcátky i širší. Poté, co bylo zjištěno, že nedokážeme zprovoznit vzduchový vývod na předním nárazníku, zacouval tahač k přední části Sanosu, byly připojeny hadice do fungujícího zadního portu a k našemu zděšení bylo všech 12 vzduchojemů trolejbusu plných za několik minut. Mezitím se do haly dostavili pracovníci majitele této stavby, aby tam odstavili nákladní vůz, čím způsobili neproveditelnost plánu B, avšak zprovoznili elektrické rozvody a my mohli otevřít boční vrata patřící k plánu C. Teď už jen zbývalo odvézt řadu dřevěných palet, na kterých byly betonové tvárnice. Vedoucí dopravy nastartoval dispečerský růmstr a odjel to zařídit. A opravdu, asi za 5 minut se dostavil čtyřkolový bagřík typu bobek patřící našim hostitelům. Řidič nejprve lamentoval, že k odvezení palet potřebuje sundat nakládací lžíci a dojet si pro vidle, což bude trvat dlouho, ale pak řekl, že by to mohl zkusit i jinak a během chvilky všechny palety před sebou odtlačil na bok jako sáňky. Ale to už přijížděl vysokozdvižný vozík z Dopravního podniku s růmstrem v zádech. Práce pro něj už nebylo. Kdo za námi poslal cizího bobka, to se už asi nedozvíme. Ještě jsem zapomněl dodat, že před tím vším do naší skupiny přibyl také další pracovník denního ošetření, který v nestřežené chvíli zprovoznil na tahači pro nás již v té chvíli nepotřebný přední vzduchotlaký výduch. Přesněji řečeno: zprovoznil a zmizel tak rychle, jak se objevil.
Sanos zapřažený za prdélku se pomalu začal objevovat ve vegetací zarostlém bočním otvoru haly a nerovnosti kolejové rampy mu opravdu žádný problém nepůsobily. O tahač jsme se ale trochu báli, proto jsme jej nechali vyjet zadními vraty a výjezdový manévr trolejbusu dokončit tažením za předek, který se již dostal na rovnou plochu. Že se při výjezdu úzkými vraty Sanos pohyboval v oblouku, přitom se pohupoval ze stany na stranu a zdivo haly na obou stranách téměř olizoval, nebudu snad ani psát, protože takovéto manévry se v režii Petráska stávají nudným divadlem, o kterém každý ví, že dopadne dobře.
Sanos dorazil do vozovny trochu netypicky bočními vraty z Pražské ulice, což mu umožnil pracovník správy budov opatřený příslušnými klíči a sedící na nevyužitém vysokozdvižném vozíku, kterémužto prostředku se v DPmP odnepaměti, nevím proč, říká Bublifuk. Po nasazení na dráty se kloubový trolejbus rozjel vlastní silou a uvelebil se na svém místě na 11.stopě. Trolejbus 311 chvíli počkal, až odejdou zedníci dodavatelské firmy, a drze se zasoukal do klece, aby zde dohlížel na dokončení obezdívacích prací. Příští týden se podrobí proceduře, kdy se mu pokusíme rozehnat jeho laškovné pedálové manýry. Příčina závady již byla identifikována.
Pro úplnost je třeba doplnit, že návratové proceduře se nedávno (ve výroční den 21.8.2009) podrobil také trolejbus 353, který trávil léto ve známých trolejbusových lázních Černá za Bory, kde se mu od 8.6.2009 v hangáru mezi kombajny dostalo kromě finálního nového laku i vyhojení starých plechových bebíček. Sehrané trio PL, Lp a MM přijelo tentokrát s montážním vozem vrchního vedení a bez jakékoliv zápletky vůz dovleklo na točnu Pardubičky. Ani ty vosy, které mají hnízdo přímo ve vratech, za kterými trolejbus stál, nevyletěly ven a jen ospale vše sledovaly namačkané v kovovém otvoru. V bývalém JZD na nás nepadaly ani oblíbené automatické závory, jelikož byly díky uraženému čidlu umrtveny. Pravděpodobnost toho, že trolejbus vlečený z Černé za Bory při odpřahování u nástupní stanice točny v Pardubičkách zablokuje vjezd na dvorek rodinného domku právě v okamžiku, kdy do něj bude chtít ve směru od centra zajet autem jeho majitelka, je téměř rovna nule. Přesto však k této příhodě došlo. Té paní se ještě jednou omlouváme a jsme rádi, že vše zvládla s trpělivostí a nadhledem, byť na několik minut ne vlastní vinou téměř ucpala provoz v protisměru. Trolejbus 353 pak vlastní silou a bez zaváhání odjel do vozovny, kde mu bylo umožněno zaparkovat v hale TÚ-Tr vzadu na druhé stopě vedle zvedáku. Za volantem se při této krátké jízdě vystřídali PL i Lp, čímž si alespoň trošku v tento neradostný den radostně zašotoušili.
S pozdravem Lp (velice decentní úprava textu JR)
Kliknutím na náhled otevřete fotogalerii